Po delší době se mi opět naskytla příležitost srovnat loňský průběh závodu s letošním. Takže:

Loni jsem jela na start s tím, že tam asi ani nikoho nebudu znát (téměř se stalo, pouze 2 známé tváře...).
Letos už vím s kým počítat, ba dokonce mohu očekávat většinu z mého týmu inf.upol.cz/tri, který mě mezitím k sobě (k mé radosti) přijal.

 

Loňský ročník dobře vystihují názvy dvou mých oblíbených filmů: "Osamělost přespolního běžce" a "Bloudění orientačního běžce". Ta osamělost mi tak nevadila, ale to bloudění jsem se rozhodla minimalizovat. (O eliminaci jsem se ani nepokoušela.)

 

Po odtajnění tří vrcholů: Zvonový (744), Štípa (707) a Ptáčnice (830-jediný který znám díky Valašského Hrbu) mě nepřekvapuje, že jeden je na jednu stranu od základny a dva jakoby na druhou. Loni jsem zvolila nejdřív onen osamocený vrchol, dnes to zkusím naopak. Plán je: Ptáčnice, Štípa, proběhnout startem (s možností když tak něco odložit/doplnit) a pak Zvonový.

Ostatní z týmu volí především turistické trasy a já si říkám, že je to dobrý nápad. Však nejvíc mě loni nešlo hledání neznačených zkratek. A byla to dobrá volba. Sice domlouváme trasu společně, ale ostatní plánují spíše turistické tempo, takže se asi stejně moc neuvidíme.

 

Hned první vrchol úspěšně míjím (nejen já, zpětně dle GPS vidím, že jsme sešli z turistické kolem Ptáčnice) a už vím, že to mohlo být o cca 1,4km kratší.

 

Směrem na Štípu se moc zabloudit nedá, samý asfalt, občas i někdo běží proti. Užívám si tedy osamělosti vesměs asfaltové běžkyně. Doufala jsem, že přeci jen nějakou zkratku najdu, ale najednou jsem "Pod Vršky" a zbytek je jasný. Když už vyhlížím pěšinku na vrchol, běží proti mě dvě děvčata a ptají se, jestli je to ještě daleko  tak jim vysvětluju, že tam jdu taky a s dvěma bodygardkama za zády, se už tak neobávám hupsnout do lesa a za chvíli jsme tam. Ještě se ptají, jestli se sama nebojím - no co říct. 

 

Ze Štípy jsem už ale odhodlaná to vzít šusem dolů na  Malou Bystřici. Vidím blikat světýlko - aha asi jde někdo nahoru, dobré znamení. Až po chvíli mi dochází, že světýlko se spíše vzdaluje a spolu pak hledáme "cestu" někam tam dolů. Po chvíli narazíme na vyježděnou cestu plnou baga a mě se podaří vzít NPB doslova. Moje pravá noha je po koleno v bagu a já se modlím, ať mi tam nezůstane bota. Zbytek cesty jen čekám co udělá ta vrstva mokrého baga a nespočet šutříků v botě s mojí morálkou.
Po chvíli už, opět sama, dobíhám na start a využívám zázemí k převlečení a odložení mokrých svršků. V sále už sedí první doběhnuvší....

 

Na Zvonový už je to sranda, sleduju co mě čeká po cestě dolů a úspěšně se tedy po cestě dolů i ztrácím... Ale naštěstí se zorientuju a dobíhám v čase 4:58 (34.23km dle garmina) a dokonce jako 3. žena 
Nebudu zapírat - členové týmu TRI (TRI jako triatlon) jsou různorodí a nechtěla jsem si udělat ostudu na domácí půdě (horský běh), takže motivace byla značná...

Už v suchém mohu přivítat kolegu Radima doprovázeného psem Rustym a kolegou Johnym. Oba mají 2 vrcholy, Johny pokračuje dál a Radim, mj. můj odvoz zde končí ze zdravotních důvodů. Johny i Markéta s Martinem nakonec dali všechny tři.

Když se pak dívám na výsledky žen překvapivě zjišťuji, že každá z nás prvních tří má úplně jiné pořadí vrcholů.

 

Většinou končím report slovy znovu a lépe, ale tady prostě jen ZNOVU! Fajne to bylo.