Na NPB jsem si chtěl otestovat tři věci: jaké to je v noci s čelovkou, jak zvládne náš pes Rusty odhadovaných 35 km, a jak jsem na tom se zraněným úponem na nártu. S čelovkou jsem problémy nečekal a všechno bylo slutečně ok, noční túra mi přišla zábavná. Pes měl úraz, takže má od půl roku místo kolenního vazu nepružný implantát, ale je to bojovník, normálně už s ním běhávám 10km, pomaleji šel už i 25km. Zvládl to, celých 27km šel radostně. Druhý den ale kulhal, hlavní sestup byl přeci jen náročný. No, já bych to s jeho handicapem dal težko k prvnímu vrcholu. Úpon mě ale zradil. I když už jsem minulý týden absolvoval bez problémů 5 dní po sobě desítku a předtím i delší seběh, tentokrát asi kombinace sauny, která asi povzbudila stále přítomný zánět, a pro mě nestandardního pohybu, rychlé chůze přes paty, vedla k tomu, že jsem tak od 8. km šel přes mírnou bolest. Nebylo teda celkem o čem přemýšlet a hned jsem se rozhodl, že dojdu jen zpátky na základnu a na poslední vrchol už nepůjdu.

Teď další zážitky. Když hodinu před startem oznámili jména vrcholů, tak jsem po chvíli koukání do mapy podotkl, že to je trať jak pro slepce (jakože jednoduchá). Jednoduchá byla, ale triviální teda ne. Táňa běžela, tak jsme vyšli s Johnym, Martinem a Markétou ostrou chůzí. Začalo to kopcem, kde jsme se Martinovi a Markétě trochu vzdalovali. Johnymu jsem řekl, že se mi nechce jít pomalu a že vidím dvě možnosti: Půjdu sám a on s Martinem a Markétou, nebo půjdeme spolu ve dvou a Martin s Markétou taky ve dvou. Johny se rozhodl pro druhou možnost, ale Martinovi jsme se nedovolali, abychom to probrali ještě s nimi. Takže jsme šli a kecali a snad hned na první křižovatkce jsme se sekli a byly z toho necelé dva kilometry navíc. Ti za náma ani nenadávali, prostě jsme se vrátili. Druhý zásek nastal před prvním vrcholem, ale tady prostě neseděla mapa s terénem. Trochu jsme začali popobíhat, protože cesta k tomu vybízela. Taky jsme čekali, že musíme takto dojít Martina s Markétou, což se ale nestalo. Jak jsem pak zjistil z výsledků, šli krásně, jen doteď nevím, kudy vlastně. Cestou na druhý vrchol jsem občas zastavoval a protahoval nárt. Johny šel jako tank, až jsem ho jednou ztratil z dohledu a najednou jsem pojal podezření, že já nebo on jsme zase někde sešli. Po telefonu mi potvrdil, že ne, že prostě jen jde rychle. Johny počkal. Po chvíli řekl, že Rusty ještě ani jednou neštěkl. Byl jsem v pokušení ukázat mu, že štěkat umí, na povel, ale byla noc, tak to bylo bez štěkání až do konce. Kudy jít, jsem většinou navrhoval já, Johny odsouhlasoval a většinou se za námi vydali i ostatní kolem. Tak to bylo i cestou na Štípu, kde jsme podle plánu sešli na lesní neznačenou cestu (Štípa i Zvonový jsou mimo značené cesty). Když jsme se bahnem dostali k domku, vyšli tři lidi a poslali nás zpátky, že bysme to přes ohradník neprošli. Tak jinudy, ale za chvíli jsme tam byli. Za Štípy to byl největší zážitek, dost náročný sestup, kde jsem několikrát spadl, Johny dokonce několikrát popojel. V tu chvíli jsem znejistěl, jestli to psova noha vydrží, protože takovému terénu se prý mám vyhýbat. No zvládli jsme to, já se psem pořád na vodítku, jak jsem slíbil pořadatelům. Pak krátký prudký výstup, kde jsem musel protrhávat ostružiní, protože dlohosrstá kólie a ostružiní, to bychom tam taky mohli být do rána. Dostali jsme se na asfalt. Johny vyrazně zpomalil kvůli problémům s chodidlem, začali nás předcházet ostatní. Došlo i na to, že se zezadu ozvalo: “Vidím, že kulháte, nepotřebujete pomoc?” Účastník byl zdravotníkem a Johny fakt dost kulhal. Ale mně bylo jasné, že dojde celou trasu, tak jsem mu jen jednou řekl něco jako aby to nepřehnal a nezadělal si na problém. Zpomalením jsem se dostal do úzkých já, protože, úplně mokrý od potu jako tradičně, jsem začal slušně promrzat. Že bych šel napřed, nějak nepadalo v úvahu, tak jsme se takhle vycházkovým tempem dostali až na základnu. Tam jsme potkali úspěšnou a radostnou Táňu. Měli jsme trochu starost o Martina a Markétu, ale ukázalo se, že zbytečné. Johny pokračoval, Rusty sklidil pochvaly od několika přítomných, Táňa převzala cenu za 3. místo a odjeli jsme spolu směr Ostrava. NPB jsem si užil.