Plan jsme tedy meli vsichni stejny, poradi vrcholu i cestu po turistickych trasach. Muj "plan" stejne byl jit s Radimem, Marketou a Martinem, mapu jsem prilis nestudoval. Ale jak uz psal Radim, Markete s Martinem jsme hned v prvnim stoupani "utekli". Bohuzel na prvnim rozcesti spatnym smerem a pak jeste bloudeni a hledani vrcholu Ptacnice. Rikali jsme si, ze kvuli te "odbocce" nas museli Marketa s Martinem predbehnout a ostrejsim tempem pred i po Ptacnici jsme je tedy chteli dostihnout. Po asfaltce na Stipu jsem byl vykonnostne na vrcholu, obcas jsem i bezel a Radimovi se vzdalil. To pro me, zvykleho na rovinky, byla nejlepsi cast, zatim zadny zdravotni problem. Pri tomto temer bezeckem tempu je preci musime dohnat. V cili jsem ale zjistil, ze opak byl pravdou, pro me naprosto nepochopitelne. Podle casovych razitek z vrcholu jsme byli na Ptacnici driv a na Stipe pozdeji. Kde a jak jsme se minuli a nas predbehli, kudy sli, netusim. Mozna az pred tou ohradou pod Stipou, kam jsme nejen ja s Radimem, ale i dalsi zavodnici, sli blatem zbytecne. Vystup na Stipu narocny, ale OK. Sestup mazec. Po tom, co se nam zdalo, ze malo klesame, jsme to "strihli" a nejspis jsme si vybrali tu nejprudsi "cestu", primo dolu. Nejdobrodruznejsi cast, nekolikrat jsem se "svezl". Obrovsky obdiv si ale zaslouzi Rusty, za ten sestup dolu i za celou cestu. Jineho tak vyrovnaneho a zdatneho psa (s jeho handicapem) neznam! Na ceste na zakladnu uz to prislo. Bolest leveho chodidla, obcas jsem ani nemohl poradne jit. Pak se pridaly oba narty. Zatimco Radim byl uz od Ptacnice rozhodnuty dal ze zakladny nepokracovat kvuli svym dlouhodobejsim zdravotnim problemum, ja jsem i pres silne "tendence od chodidel" chtel zdolat i posledni vrchol. Takze uz v tak dosti pomale chuzi jsem par km pred zakladnou byl nuceny zmenit styl chuze na "placani" zcela uvolnenymi chodidly s propinanim nartu po kazdem kroku a to se ukazalo jako vyborna regenerace. Na zakladne potkavame jiz odpocatou a radosti zarici Tanu se zpravou, ze je treti. Martin s Marketou nikde, takze to nevzdali (jak me taky napadlo, kdyz jsme jim s Radimem utekli a pak nepredbehli). Po kratkem odpocinku tedy pokracuju na posledni vrchol, Zvonovy.

Chodidlo i narty relativne v poradku, zbytek nohou prekvapive celkem bez problemu, cesta jasna (nastesti, predtim navigoval Radim a ted uz jsem byl sam). Zavodnici prede mnou i do protivky me navic ujistuji o jeji spravnosti. A najednou, kousek pred vrcholem, do protivky vysmati Martin s Marketou, do finise jim zbyvala slaba hodinka. Takze uspesnejsi. Tesne pod vrcholem jsem se jeste zaseknul, protoze i kdyz jsem podle mapy vedel, ze je kousek mimo turistickou trasu, nevedel jsem uz, ze od "jiste chalupy" vlevo pres louku na kraj lesa. S chalupou mi pomohla dvojice, kterou jsem v bloudeni "nasel" a pak jsem za loukou na kraji lesa zahledl ono cervene svetylko. Kdyby se vice zamaskovali, mozna bychom je ani nenasli. Cesta zpet, uz za svetla, bez problemu, bolest ted uz celych nohou sice ano, ale dalo se s tim jit. V cili jsem ale byl rad, ze uz to mam za sebou. Tana nikde, abychom ji videli "na bedne" a zatleskali, a Radim rikal, ze pojede driv (nakonec tedy Tana s nim). Tak jsme s Marketou a Martinem vyrazili domu. V aute me uz braly i stehna.

Shrnuto, zkusenost dobra, prvni nocni horsky beh, jsem rad, ze jsem to zvladl. O chodidle jsem pochyboval uz pred startem, ale cekal jsem vetsi problemy. Nakonec, kdyby nebylo toho chodidla, dal bych to myslim vyrazne lepe. I pres posledni misto v jednotlivcich ale spokojenost a vira, ze priste, bez zdravotnich problemu pred startem to bude lepsi. Nicmene, musim dodat, ze muj "salek kavy" to uplne neni. Kopce a narocnejsi teren, to je hezka zmena a jednou za cas pekne zpestreni sportovnich aktivit, ale plavani, cyklistika a beh po rovnejsi a pevnejsi ceste mi vyhovuji vic. Tak zase nekdy na zpestreni!