Cca 18h do startu (pátek 26.1. odpoledne, Ostrava):

Tak, ještě polepit ty boty... ta tuba nějak zatuhla... á už to jde... ještě tady... POMOOOOC!!!! na mých prstech i dlaních začíná nebezpečně rychle zasychat (musím říci, že velice kvalitní a na goretexové boty velice účinné) lepidlo na neopren...

Voda, mýdlo, voda, jar, voda... nic, furt lepím. Na návodu (kromě toho, že se mám vyvarovat styku s pokožkou) píšou něco o nějakém isoproplylalkoholu. Tato látka se ale v mém bytě nevyskytuje, vycházím tedy burcovat sousedy - darovaná Alpa rovněž nezabírá, zkouším souseda kutila a ten mi doporučuje olej. Po půl hodině olejování a kartáčování už se mi prsty lepí k sobě jen lehce a začínám doufat, že už se mi nic horšího před startem nestane.

Opět se to potvrdilo. Před KAŽDÝM závodem se mi prostě NĚCO děje. Už se neptám JESTLI něco bude, ale CO bude. A letos to teda opravdu stálo za to...

No a už k LH24  (start sobota 27.1. 10:00, Ostravice): (Jen pro jistotu: úspěšnost tohoto 24h-závodu se hodnotí dosaženým počtem výstupů na Lysou horu, buď jako jednotlivec, nebo ve dvojici - v tomto případě je na pořadatelem dané okružní trati vždy jen jeden z této dvojice, tzv. štafeta.)

Třikrát jsem se na start postavila sama. Loni (2017) jsem zkusila poprvé štafetu s Evou Kocichovou. Naše spolupráce sice skončila zlatou medailí, ale já příliš spokojená nebyla. Našich 11 okruhů znamenalo, že jedna z nás musela dát o kolečko míň a to jsem byla já. Celý dlouhý rok jsem musela čekat na možnost dát si reparát a konečně jsem se dočkala. Cíl zněl jasně: Ne, že by muž s koženou brašnou nesměl projet, ale já to měla proběhnout 6x, stejně jako Eva, i kdybych v limitu stihla jen vrchol LH, tj. půlku kola.

Tak jako jsem na B7 ještě nezažila takovou "zimu" jako loni, tak takové "teplo" jako letos jsem na LH24 rovněž neočekávala. No a takto nějak vypadala naše spolupráce letos:

1. (Eva1) [01:43:34] Eva začíná (stejně jako loni jí přenechávám první kolo od pily, jelikož já bych to zas přepálila), a já solidárně a natěšeně šlapu mezi posledními startujícími společně s budoucí medailistkou Klárkou :-)

2. (Tana1) [01:31:39] Vyloženě výletové kolo, každou chvíli potkávám někoho známého a snažím si to uchovat, bo v noci tolik nadšených fanoušků nepotkám. Dolů chvíli váhám zda nesmeky či smeky, ale po chvíli to vzdávám a s opět nabytou stabilitou si užívám první seběh.

3. (Eva2) [01:42:26] Už to vypadalo, že Eva na předávce nebude a přiznávám, že by mi to vůbec nevadilo. Tempo je znatelně rychlejší než loni. Zatím mě to fakt baví! Je čas na převlíkání, pití a jídlo. (Průběžně budu kontrolovat i naše pořadí, ale jak jsem očekávala, letos na vyhlášení nebudeme muset - v kategorii se budeme držet po celou dobu na 5. pozici, s výjimkou krátkého okamžiku, kdy jsme byly - s náskokem 20 vteřin :-) - na 4. pozici.

4. (Tana2) [01:40:05] Díky posunutému startu (z 11h na 10h) si ho užívám celé za světla, příjemná změna oproti loňsku.

5. (Eva3) [01:54:05] Eva už s čelovkou a já překvapeně zjišťuji, že se mi udělal na patě puchýř velikosti poctivého mexického dolaru... Cože??? Po druhém kole??? auuuuu. Naštěstí mi nějaká dobrá duše věnuje náplast na puchýře, tak minimálně psychicky se cítím po jejím nalepení lépe.

6. (Tana3) [01:47:43] Nahoru si ani nesmeky nedávám, ať pošetřím patu (evidentně jí neprospívá dupot v nesmekách při seběhu) a dolů objevuji krásu seběhu po špičkách, maximálně přes střed (lýtka cítím ještě teď...).

7. (Eva4) [02:02:50] Eva vyráží a já nemám odvahu sundat kompresku a studovat co se děje pod náplastí - nebudu vás napínat - až do konce závodu vždy podkolenky vyfénuju přímo na noze (dokonce i po posledním kole) a konečný stav zjišťuji až v bezpečí domova :-)

8. (Tana4) [01:53:26] No... asi jako (Tana3) jen nám nahoře trochu pofukuje.

9. (Eva5) [02:16:20] Hlavně se nepřecpat...

10. (Tana5) [02:09:45] Pocyntaná od čaje vyrážím do posledního kola s čelovkou,  a už je to tady - otázka zní (jen pro jistotu: za těch 24h se Vám furt něco honí hlavou a je pouze otázka času, kdy dojdete do tohoto stadia): Budu se hlásit příští rok? Proč? No prostě proč? Ne... na to kašlu... levá pravá levá pravá... repeat until Sepetná. Nahoře pofukuje nějak víc, poprvé vytahuju před vrcholem i větrovku.

11. (Eva6) [02:28:55] Eva už nějak nemůže, dokonce mi na konci kola volá ať jí jdu naproti, ať mě zbytečně nezdržuje (hahahaha).

12. (Tana6) [02:02:15] Konečně zase za světla!!! Nahoře stále pofukuje, opět s větrovkou... A teď přichází má chvíle: mám šanci napravit si loňskou reputaci! I když už o nic nejde, neflákám to, jen za kontrolou na vrcholu nějak nechápu, jak to mám seběhnout s těmi rozbitými stehny a s tou patou (zatím v neznámém stádiu rozkladu). Světe div se, pár stovek metrů a stehna zas fungují a běží to až dolů. Do rytmu levá/pravá si teda nebroukám zrovna seno/sláma, ale poněkud komornější au/au. Nakonec dokonce rychlejší kolo než předposlední. Na to jsem byla z loňského roku celkem zvědavá - jestli ta euforie a sluníčko mohou něco takového způsobit i u mě :-). Poslední čipová kontrola, snažím se zadržet slzy dojetí (ano, ano, je to tak ... ) a je to tu. Medaile žádná ale spokojenost maximální! A příští rok samozřejmě už nejdu...

Děkuji tímto Evě za spolupráci a umožnění tohoto reparátu!

PS: Po pěti dnech už přemýšlím, že bych si to po těch dvou "odpočinkových štafetových ročnících" dala zase sama. Koukám, že mozek se mi regeneruje dřív než svaly...
Zpětně ten "nepovedený" ročník 2017 byl vlastně fajn - letos jsem se měla kam posunout!
A až budu za x měsíců váhat proč, tak si to tu půjdu přečíst: Proč? protože zážitek, protože pocity (jakékoli), protože co kdybych těch osm sama dala? a protože už mám další vychytávky na zmrzlé ruce, a třeba mě ještě do té doby něco napadne :-)