Z Mírova vyprávění jsem věděl, že Drásal (http://www.drasal.cz/) je pěkný ale náročný závod (nejstarší a snad i nejnáročnější bike maraton v Česku). Lákalo mě zkusit si ho. Horské kolo mám (myslel jsem, že docela dobré, ale během závodu jsem zjistil, že můj Gary Fisher z roku 2004 je dnes už 100 let za opicema) a výjížďky po horách mě vždycky bavily. Naposledy jsem jel terénem někdy před pěti, šesti lety, ale v tom by snad neměl být velký problém, myslel jsem si. Slovo "terén" se teď, po Drásalovi, zdráhám použít, protože, terén, kterým jsem jezdil, není nic proti tomu, co jsem zažil na Drásalovi. A tak jsem z časových důvodů nechal "premiéru po pěti letech v terénu" na samotný závod. Závod má 120km, převýšení 3200m a letos se ho účastnilo něco přes 500 nadšenců. Jít na závod jsem se rozhodl na poslední chvíli. Obával jsem se totiž zranění, které by mi mohlo zkomplikovat srpnový závod Slovakman, můj pomyslný vrchol sezony. Protože mě ale kvůli ramenu už měsíc nemůžu plavat a ůčast na Slovakmanu je nejistá, rozhodl jsem se Drásala jet, ať se v tréninku najeté kopce nějak zúročí (nikdy jsem kopce neměl rád, letos jsem je poprvé do tréninku zařadil a "chytly" mě). Trochu jsem se obával, že 150km na kole a hlavně 56km běhu, které jsem místo odpočinku v závodním týdnu v tréninku absolvoval, budu v závodě proklínat, o to ale nakonec vůbec nešlo a v závodě jsem si na to ani jednou nevzpomněl. Ve čtvrtek jsem tedy Míru porposil, aby mě v pátek zaregistroval. V sobotu v 7:45 jsme z náměstí v Holešově vyrazili na trať. Řazení podle času v minulých letech, Míra z koridoru pro ostřílené borce (jel to asi posedmé), já z posledního koridoru pro ty, co jedou prvně. Vedle mě triatlonová legenda Jarda Hýzl, který si to prý jede taky jen tak zkusit ("Já na horském vůbec nejezdím, doufám, že to přežiju, je to o technice"-to bylo první varování, které jsem ale nebral vážně). Co následovalo se z mého pohledu dá stručně popsat jedním slovem: šílenost. Pár dní po závodě je můj základní dojem stále stejný. Jsem rád, že jsem si to zkusil, ale jsem ještě víc rád, že jsem to ve zdraví přežil. I když je to věc z kategorie "to nejde popsat, to se musí zažít", pokusím se svoje zážitky i rady případnému zájemci popsat.

Příprava kola. Samozřejmě jsem věděl, že to je důležitá věc, ale nakonec jsem jen v pátek večer kolo umyl, namazal řetěz a bylo to. Chtěl jsem sice ještě nasadit místo mých původních, osm let starých a úplně sjetých, nové pláště, ale nedošlo mi, že v pátek je svátek a obchody mají zavřeno. Koupil jsem tedy aspoň plášť v Tescu za 250Kč, ale když jsem si ho doma prohlédl, usoudil jsem, že než ten (vypadal jako z plastu), raději nechám ty původní. Na startu jsem zjistil, že Míra už má pláště taky pěkně sjeté, což mě uklidnilo (po závodě jsme se ale shodli, že nám to pěkně klouzalo). Taky jsem plánoval, že si musím nechat seřídit přední přehazovačku-už třikrát jsem totiž kvůli ní přetrhl řetěz. Nakonec taky zvítězila lenost a jen jsem si koupil nýtovač řetězu, kdyby došlo na nejhorší. Věděl jsem, že prostě nesmím přehazovat v záběru, takže vždy jen včas před kopcem. To mi vyšlo, až na jeden moment, kdy stejně jako v minulých případech, zůstal řetěz po neopatrném přehození hrůzostrašně zkroucený mezi rámem a klikou. Ale naštěstí přežil (řetěz). Seřídit kolo jsem ale nechat měl. Od 90. km jsem nemohl přehazovat na dva nejvyšší pastorky, ale nic vážného. Asi nejětší problém byla přední vidlice. Nikdy jsem ji nenechal seřídit, nedofukoval, prostě je tam bez údržby od doby, co jsem kolo koupil. To jsem poznal ve sjezdech. Taky ruce mě po závodě pěkně bolely, do předloktí jsem dostával křeče. To souviselo i s tím, že jsem snad jako jediný (asi ne, ale u nikoho jsem je neviděl) měl staré typy brzd, tzv. véčka, a ztvrdlé brzdové gumy, takže páčky jsem musel mačkat skutečně velkou silou. Tedy, kolo je určitě dobré mít nejen umyté, ale i seřízené. Překvapilo mě, že jsem každou chvíli míjel závodníky vyměňující píchou duši. Náhradní duši, nebo raději dvě, tedy určitě s sebou.

Strava a občerstvovačky. Občerstvovaček je na trati dost, nic svého kromě bidonů s vodou jsem si na start nebral. Měl jsem ale trochu problém s výběrem jídla na občerstvovačkách (tatranky, čokoládové tyčky, chleba se sádlem a koláče, to jsem raději vynechal, bral jsem si jen meloun a banány, chleba se sýrem, taky samozřejmě vodu a jonťák). Příště bych si vzal něco s sebou (energetickou tyčku a gely). Nelíbilo se mi, že někteří závodníci (a rozhodně nejen ti, co útočili na vítězství) v lese odhazovali obaly od různých tyček a gelů. Asi jim skutečně záleželo na hmotnostní úspoře, ale nějak jim nedošlo že s takovou jsou na dobré cestě organizátorům do budoucna zavařit.

Oblečení. Normální cyklo oblečení, ale vše musí být pohodlné, závod je dlouhý. Na startu jsem zjistil, že nemám natažené šle u cyklokalhot a už se mi nechtělo, tak jsem je jen zastrčil do kalhot a po závodě zjistil, že mám pěkný puchýř. Je nezbytné mít dobře připevněnou přílbu, riziko pádu je vysoké. Ze začátku jem měl brýle (s tmavými zornicemi, protože jiné nemám), ale po prvním sjezdu jsem je sundal, protože jsem v lese neviděl na cestu. Brýle ale doporučuji, s čirými nebo světlými zornicemi, jako ochranu očí před větvemi. Důležité jsou taky pohodlné boty---můj deset let starý základní model Shimana jsem ke konci závodu proklínal. Kdo má problém s oděry v partiích rozkroku, může použít vazelínu na kůži.

Trať a jízda. O tom to pochopitelně bylo a kvůli tomu celý závod vidím jako šílenost. Rychlost, s jakou ostatní kolem mě sjížděli kopce (ať už prudké kopce s lesním nebo suchým písčito-hlinitým podkladem s velkými vystouplými kameny nebo dlouhé sjezdy lesními cestami s hrubým štěrkem), ve mně vyvolala pocit, že tady jsem přece vůbec neměl být. Ve sjezdech jsem byl bezkonkurenčně nejpomalejší, rozhodně nejpomalejší v té části startovního pole, kde jsem se pohyboval. Ostatní sjížděli 2-3 krát rychleji. Pro příklad, dva šílenci mě předjeli asi 100m před zatáčkou. V zatáčce se mi pak naskytl pohled na asi 300m dlouhou rovinu sjezdu, ale oni už tam nebyli. Za začátku mně bylo trochu blbé z kola slézat, ale pak jsem to dělal častěji a častěji (zpětně to vidím tak, že čím blíž jsem byl cíli, tím víc jsem si cenil, že jsem ještě nespadl). Zjistil jsem, že moje slézání má řetězový efekt, někteří z ostatních za mnou začali slézat také. Je pravda, že jsou úseky, kde slézají skoro všichni, ale já jsem myslím slézal nejvíc. Pravidelně se opakovala následující scéna. Z kopce mě všichni mí spoluzávodníci rychle předjíždeli, do kopce jsem je dojel a předjel. Tento rituál měl stmelující efekt, cca od poloviny závodu jsem je s ochotou při sjezdech pouštěl (ono jet ve sjezdech pomalu nebo dokonce jít, není žádná legrace, zezadu se na vás tlačí závodníci, jedou jako o život, takže neustále uhýbáte, přitom se dostáváte do partií, které jsou pro sjezd ještě horší), což všichni kvitovali slovy "díky, díky". Já jsem zas věděl, že se uvidíme pří jízdě do kopce, takže pro mě vznikla taková zábavná hra, závodníky jsem pozoroval, tipoval si kolik natrénovali, sledoval jejich kola, vytvářel si spekulace o jejich profilech a různé další blbiny (závod je dlouhý, člověk se nečím bavit musí). Při sjezdech jsem si nejdřív připadal jako někdo, kdo ostatní akorát zdržuje. Sebevědomí mi ale víc a víc zvedala jízda do kopce. Za celou dobu závodu mě do kopce předjel jen jeden člověk, což mě doteď těší. Do tohoto, jakžtakž únosného režimu sjezdů jsem se ale dostal až tak po hodině závodu. Za začátku jsem se nechal strhnout a v prvním delším sjezdu zažil nepříjemné okamžiky. Dav jel lesní cestou, tak 30-35km/h, tak jsem jel taky. Přišla zatáčka a moje kolo a technika začátečníka způsobila, že jsem se dostal na vnější okraj zatáčky. Stisk brzdy způsobil, že mi začalo ustřelovat zadní kolo, bez brždění jsem ale stále jistěji opuštěl trať. Toto balancování mezi "brzdi" a "nebrzdi" trvalo pro mě nekonečné vteřiny, už jsem se skutečně viděl vymlácený někde na složených kládách, co všude kolem byly. Když jsem to ustál, nastal rozhodující okamžik závodu: Přestal jsem závodit. Řekl jsem si "pitomče, chceš se zabít?" a zbytek závodu jsem jel (nebo šel) z kopce, jak píšu výše, a do kopce svižně. I tak jsem ale čekal, kdy do mě někdo zezadu vrazí. Všechno ale dobře dopadlo, nespadl jsem ani jednou, ani jsem se s nikým nesrazil. I tak ale dramatické okamžiky přišly. Zajímavý byl ten, kdy se mi ve sjezdu zapíchlo kolo do dolíku, zadní kolo šlo do vzduchu, takže už jsem se chystal na pád přes řidítka, nakonec si ale kolo dalo říct a vrátilo se zpět na zadní. Podobných příhod má každý účastník, předpokládám, desítky. Je ale asi fakt, že člověk, který to neumí, si to skutečně "vyžere". Technika je důležitá i při výjezdech v kamenitém terénu, ale tam to aspoň není nebezpečné (poté, co jsem se hrozně praštil do brňavky na koleni, jsem i v takových výjezdech často slézal).

Doteď přemýšlím, v čem to s těmi sjezdy je. Moje teorie je, že roli hrají jtři faktory. Zaprvé, kvalita kola: moderní odpružení, případně i odpružená zadní vidlice, věc značně usnadňují. Zadruhé, trénik jízdy v náročných partiích, ten taky udělá mnoho. Zatřetí, přirozená vloha riskovat vs. instinktivní obava z nebezpečných situací. To podle mě hraje velkou roli, i proto, že když si člověk věří, projede danou partii mnohem snadněji, než když už před ní uvažuje, jak špatně to může skončit. První dva faktory lze ovlivnit, třetí podle mě ne. Kvůli třetímu faktoru pro mě Drásal jako závod rozhodně není. Moje vnímání závodu je určitě touto mou vrozenou opatrností ovlivněno a řekl bych, že většina ostatních by řekla, že při popisu přeháním. Nakonec, pád jsem během závodu neviděl ani jeden. Smekám tedy před uměním sjíždět, které účastníci předváděli. Taky jsem si ověřil, že závod na horském kole je opravdu jiná disciplína než silniční cyklistika, že rozdílů je víc, než by si laik mohl myslet. Drásal a podobné závody jsou výzva. Já se však zkusím poohlédnout po jiných závodech, co vedou po horách, ale jsou míň nebezpečné. Jízda na kole horami a lesem je totiž opravdu zážitek a vynikající relaxace.

Dojeli jsme v časech 6:55 (Míra, jeho osobák) a 7:35 (já). Se svým časem jsem spokojen a hlavně, jak jsem psal, jsem opravdu rád, že jsem si to zkusil.