Rok se s rokem sešel a opět je tu první mistrovství nazvané po slovanském bohu bouře, hromu a blesku... naštěstí (stejně jako loni) jen trochu skráplo a letos se v závěru dokonce objevil i nějaký ten sluneční paprsek.

Trasa čítající cca  41km, s 3195m pozitivním a 2707 negativním převýšením se od loňska změnila "jen lehce", a tak doufám, že loňský čas 6:45:07 letos pokořím. Trať má celkem 6 stoupání a 5 seběhů.

Nějaký týden před závodem se nezapomenu vymlátit při seběhu a udělat si mozol na palci z nových bot (ať pak mohu odvést při závodě případné myšlenky na únavu tímto směrem), loňský 17l baťůžek měním za 4l, pozašívám kompresky, pomlácené hůlky zalepím tejpovačkou a jde se na start.

Loni jsem se před Perunem hodně věnovala rovinatému běhu, letos jsem trénink pojala více vertikálně a letošních 35 lysých hor mě snad zocelilo a nějaký ten vynechaný běh mě nevytrhne, no ni? Na start přijíždíme v předstihu s Michalem B., který působí na své okolí tak uklidňujícím dojmem, že se ani nestresuju. V klidu si dáme černý čaj, sbalíme věci na převlečení, které nám organizátoři vyvezou nahoru (start je pod kopcem, cíl na kopci), pozdravíme známé tváře a jdem na start.

Jde poznat, že loňský limit účastníků byl o nějakou tu stovku navýšen - chvíli to trvá než se člověk rozběhne, ale pravý závod přece začne mnohem později... Samozřejmě jsem si zapamatovala jen dva první mezičasy z loňska a tak jsem potěšena, že jsem o nějakou tu minutu dříve na Javorovém i na první občerstvovačce. No ještě že jsem si zbytek nezapamatovala... 

Loni jsem se v Řece potkala s Radimem a stejně tak se letos potkávám na stejném místě s mojí loňskou B7 dvojkou Evou (už jsem připravena, že mi později stejně jako Radim uteče). Řeka se opouští na cca 17km, kde už za sebou máte 3 stoupání a 3 seběhy, tak aspoň vertikálně už jsme v půlce. Po 4. stoupání přichází lahůdka v podobě rozbahněného terénu. Asociace s dámskými souboji v bahně se nedá zahnat, běžet se nedá, hledáme pěšinky kolem stezky mezi stromy a těšíme se na pevnou půdu pod nohama. Občas se musím zastavit a očistit moje trailrocky od baga. Na 25.km mě volá matka příroda do nejbližších keříků (nejen mě...) a od té doby už na pokoření loňského času nemyslím a vážně přemýšlím kolik času jsem mohla místo neefektivního tréninku věnovat vědeckému bádání a konečně se vrhnout na tu docentůru...

Při dalším seběhu mě začne v boku píchat tak, že místy musím až zastavit a fakt zpomalit. Ano, nemám naběháno... Jsem ráda za stoupání, kde bolest povolí. Poslední stoupání dalo zabrat i loni, ale letos je to opravdu lahůdka. Asi km před cílem nás pošlou traverzem kousek bokem a já jen hledím, kam to ti lidi přede mnou "jdou". Michal to hezky přirovnal k žebříku po kterém se slípky snaží dostat do kurníku. Bojím se otočit, že dostanu závrať a jen tupě následuji vyšlapané schody mými předchůdci. Černá sjezdovka je něco na co budou všichni dokončivší vzpomínat. Poslední metry před cílem mi příjdou tak ploché, že ještě vyloudím i nějaký běh do kopce a jsem ráda za čas 7:00:12.

V cíli potkávám známé tváře a jsem překvapená, kolik z nich tam je s tím, že nedokončilo. Obecně se dá myslím konstatovat, že navýšení startovního pole rovněž navýšilo počet těch, co nakonec nedokončili. Nejlepší žena, Anička Straková doběhla v čase lehce nad 5h, takže opět získávám "bodíky do tabulky" za účast a dokončení v čase 1,5 vítězky a to prostě musím být spokojená!!! Nevím jestli jsem byla v takové eufórii nebo prostě jen tak intelektuálně vyčerpaná, že chip mám doteďka na botě v předsíni :-) 

Závěr je prostý - trénink vertikální + běhání a příště: ZNOVU A LÉPE!
PS: díky píchání v boku nutícímu ke zpomalení druhý den vybíhám, nic mě extra nebolí, poprvé cítím spíš lýtka než stehna, no zase ponaučení. A upřímně - fakt jsem si to užila ;-)

záznam z garminu:

https://connect.garmin.com/modern/activity/762988740