Včera jsem se po dvou letech zúčastnil běžecké akce — konal se třetí ročník Memoriálu
Jiřího Hronka. Rok a půl jsem prakticky neběhal, protože jsem si vlastní hloupostí přivodil
vleklé komplikace, kterých se ne a ne zbavit. Ne že bych si troufnul říct, že jsem z toho
venku, ale běžet 10km jsem si už troufnul. V březnu jsem tedy dal několik běhů, ale protože
jsem to trochu přehnal, ozvalo se běžecké koleno, takže jsem od března neběhal. Poslední
týden jsem koleno intenzívně léčil a pondělní pětikilometrový testovací běh mi řekl,
že koleno 10km zvládne. Taky mi ale řekl, že to po té běhací absenci nebude procházka
růžovým sadem.

Po startu jsem se ocitl na patém, šestém místě. Po kilometru jsem se podíval na hodinky
a zjistil, co se dalo tušit. Tempo 4:20 na kilometr nemám šanci udržet, nechal jsem se unést.
Ale zpomaluj, když za tebou běží další včetně tvých studentů. Běžel jsem teda stylem “běž,
dokud to jde, a pak se uvidí”. Tempo jsem samozřejmě neudržel, ale nakonec jsem se do cíle
během dostal. Protože lepší běžci běželi delší tratě, bylo z času 46:03 i místo na bedně.
Časem 46 minut bych se před dvěma lety nechlubil. Teď z něj mám radost. Každý závod
je jiný a v každém se člověk něco naučí. Já jsem si v tomhle závodě uvědomil,
že 46 minut znamená za různých okolností různé věci. Závod se navíc krásně podařil naší
devítileté Natálce (5km za 34:29) a z toho jsem měl radost ještě větší.